Po nástupu do Bonusu člověk přemýšlí, jak je možné, že všem okolo vás to tak neskutečně šlape. Všichni mají jednu prohlídku za druhou, vážně si v duchu říkáte – „Jak se sakra mám dostat na jejich úroveň? Znám tolik lidí? Umím tak skvěle komunikovat? Působím tak klidným dojmem a dokážu zaujmout?“. To vše se mi honilo hlavou prvních pár dnů, možná nějaký ten týden. Člověk v ten moment začne přemýšlet, jestli je tahle práce vážně to, co chce dělat. Ale nejsem typ člověka, co jen tak vzdá. Každopádně moje první prohlídka? Ten příběh nikdy nezapomenu.

Zahrada v Modřicích, kterou mi přenechal můj teamleader Lukáš Peterek. Dokonce měl i zájemce, jen na to díky spoustě práce neměl čas.“ Ok, beru“, co by ne, že? Vlastně mám vše připraveno, už jen zvládnout prohlídku. Zájemcům jsem zavolal, domluvil si termín, vypadalo to snadně. Dokonce jsem sehnal ještě jedny zájemce po obvolání všech lidí, kteří o zahradu měli zájem dříve. První prohlídku jsem domluvil na středu na ráno, na 9:30, zájemci neměli jinak moc času.

Říkám si, že by mi mohlo stačit přijet 20 minut předem, zahradu si prohlídnout a počkat na zájemce, však veškeré potřebné informace jsem přece od Lukáše slyšel. Vyrazil jsem ráno z domu, MHD zhruba 30 minut, potom pěšky dalších 15 kolem rušné silnice, kde skoro nebyl chodník – super, Dominiku, už to fakt chce nový auto! Poslední 1 kilometr už byl po polní cestě, po týdnu kdy prakticky nepřestalo pršet. Dokážete si představit, jak asi vypadaly mé boty a kalhoty. Nicméně jsem dorazil, teda doufal jsem, ke správnému vchodu. Ale moment! Jak dlouho říkal ten Lukáš, že na zahradě nikdo nebyl? Vidím branku, ale ta je hustě zarostlá trním, všude ostružiny a bodláky, mám asi 25 minut před prohlídkou, znovu začínám pochybovat o téhle práci. Co se dá dělat, trhám trny, trhám evidentně své oblečení, prostě vše. Trvalo to asi 10 minut, nicméně jsem se prosekal až k brance, kterou jsem naštěstí odemknul. Otvírám ji již lehce zvědavý a bum!, další trny. Zbývá mi asi 15 minut, to zvládnu, to prostě zvládnu a začínám znovu trhat.

Poslední trny lítají okolo, už vidím celou zahradu a v tom za mnou přijíždí auto. „Sakra, zájemci dorazili o něco dříve“. Rychle utíkám k malé chatičce hned u branky, pokládám si věci a běžím je přivítat. Krásné BMW, které už tak zablácené příjezdové cestě moc nepomohlo a z něj vystupuje velmi hezky upravená, ve světlém oblečení a botech, dáma. Zastavil se mi dech, když jsem viděl jak vykročila z auta do toho všeho okolo. Co následovalo si asi dokážete představit, po jejich odjezdu jsem věděl jediné – „Ty vo*e, tak tihle to fakt nevemou“.