Ležím na lavici, nad sebou osu se závažím a právě se chystám na bench. Nic těžkého, jen pár kg závaží. Po dokončení série a odložení osy si ale říkám, že před rokem jsem byl jinde. Cítil jsem se lépe, zvládl jsem více a celkově jsem přišel na to, že i když jsem to na sobě nepoznával, oproti dnešku jsem byl ve skvělé kondici. Motivovat sám sebe v této době je těžké, někdy pro mě až nadlidský úkol, a to jsem dospělý. Už dlouho si ale říkám, „jak to sakra mají zvládat ty děti?!“
Když přišla první vlna toho, co se kolem nás právě teď děje, přišlo mi, že svět se zastavil. Najednou jsme nikdo nevěděli co bude, chodili jsme s rouškou pomalu i doma a cesta do obchodu mi připadala jako válečná výprava. V podstatě jsem na sebe byl hrdý, když jsem se vrátil živý a zdravý domů. A cesta do práce, kde jsem byl 8 hodin v kontaktu s lidmi a potom domů, to pro mě byl učiněný zázrak, že jsem se vlastně vrátil. V té době jsem ještě pracoval na prodejně O2 a byť se díky nouzovému režimu většina lidí bála někam chodit, zákazníků jsme i tak měli za den několik.
Během pár dnů, možná nějaký ten týden, se ale situace lehce změnila, opadl ten největší strach a bylo potřeba se začít vracet trochu do reality. Jako trenér jsem okamžitě zpozorněl a přemýšlel, jak udržet děti v kondici, protože „tohle přece musí během pár týdnů skončit“ myslel jsem si, potom to můžeme dohnat, ale taky nechceme úplně vypnout. Tou dobou se na internetu začaly objevovat různá videa, kde lidi cvičí doma a já si řekl, že do toho jdu taky. Za domem bylo workoutové hřiště, vzal jsem telefon, namířil kameru na sebe a vytvořil pro děti video, kterým jsem je chtěl motivovat a současně ukázat, co vše se dá doma nebo za domem zvládnout.
Na nějakou dobu to bude stačit říkal jsem si a potom navážeme znovu na hřišti. Video mělo pozitivní ohlasy, ostatní trenéři se přidali s videi čistě fotbalovými a vše nějakým způsobem běželo. Probíhaly různé výzvy a borci se napříč kategoriemi motivovali. Toto do určité doby fungovalo, dá se říct, že svým způsobem to kluky i bavilo a byť to nebyl plnohodnotný trénink, v pár málo směrech se v tom dalo najít něco pozitivního.
Čím víc se blížilo léto, tím to rozvolňování bylo větší a větší a my jsme se mohli pomalu vracet na hřiště. Celkem v pohodě se nám dařilo, i díky super práci borců doma, dohánět těch několik týdnů. O prázdninách proběhlo pár kempů, krátké volno a začalo se makat znovu! Vše šlo hladce, kluci byli nachystaní na zápřah a tréninky jsme si všichni užívali. Na podzim to ale vše začalo na novo, dokud jsme znovu nedostali úplný zákaz.
Tak co teď? Videí máme spoustu, venku zima a škaredé počasí, vypadá to tentokrát na delší dobu, tak jak kluky udržet? Jak je motivovat? Čím je aspoň trochu donutit něco dělat? To byly otázky, na které kdyby mi někdo dal správnou odpověď, tak toho člověka zahrnu zlatem. Nicméně jsme se nějakým způsobem snažili přece jenom fungovat a já vytvořil další video, které v rámci možností proběhlo venku. Zametl jsem si kousek umělé trávy, vzal barevné kloboučky a šel na to.
Zima se tedy nějak přešla, se zákazy jsme se ale všichni pořád učili žít a myslím si, že to je stejně něco, s čím se žít nikdy většina z nás nenaučí. Těch věcí, které se zakazovaly spíše přibývalo, všichni trenéři hledali jakékoli možnosti, jak fungovat, ale když už nějaká byla, velmi rychle se zakázala. Začátkem února vysvitla malá naděje v rámci individuálních tréninků, ta však netrvala ani měsíc a bylo. Znovu lockdown, znovu doma, znovu mají děti upadat? Opravdu jsou děti ta riziková skupina, která nemůže venku, ani po dvojicích, trénovat? Kam se to řítíme, když nemyslíme na ty nejmladší, na tu generaci, která by pro nás měla být na prvním místě v tom, kam chceme směřovat.
V tento moment jsem si říkal, že opravdu nevím, jaká je ta správná motivace. Plánuji další video, ale aby byla změna, už v něm nemůžu být sám. Na pomoc jsem si přizval svého, již dlouholetého, kamaráda a bývalého spolužáka ze sportovky. Dominik Kalina , věnuje se kondičním tréninkům, je to fitness trenér, vytvoří vám jídelníček, no celkově je to prostě profík a super chlap! Na Facebooku nebo i na Instagramu, má mimochodem spoustu videí, která stojí za to :). Spolu s Domčou jsem tedy namyslel a vytvořil další video, zatím mé poslední, které dle našich názorů stojí určitě za to, no posuďte sami.
Videa jsou fajn, na jednu stranu je to oživení a trochu změna. Nicméně to nikdy nemůže vynahradit plnohodnotný trénink, venku, ve skupině, v osobním kontaktu.
V čem však vidím největší problém? Jak jsem již psal na začátku, sám na sobě pozoruji šílený pokles formy, pokles toho, co jsem zvládal před rokem a kde jsem oproti tomu teď. Po tak dlouhé době je pro mě stále těžší a těžší se motivovat. Proto si říkám – „co sakra ty děcka?!“. Opravdu je to může ještě bavit? Opravdu máme šanci je pořád držet v pozoru? A jaký dopad to na ně, na nás a na celou společnost bude v budoucnu mít?
Má výzva pro vás – Pokud máte kdokoli metodu, způsob, taktiku, jak ty děti můžu aspoň trochu zaujmout i po tom roce, chci ji znát!
A tak jako v každém jiném sportu jsou dobrá a špatná období, bohužel je i Zbrojovka momentálně v malém úpadku. Jak se to já osobně snažím změnit jako trenér, ale také partner si můžete přečíst TADY!
Závěrem přidám něco, co používám já osobně velmi často jako motivaci pro hráče a kupodivu to vyšlo z mé hlavy:
Proč bychom měli věnovat 100% každé minutě tréninku? Je to velmi snadné. Ta situace, kterou právě trénujeme, to můžeš dělat znovu a znovu až do konce tréninku. Můžeš ji opakovat nesčetněkrát. Pokud selžeš, nevadí, během chvilky je tady ta situace znovu a tentokrát ji zvládneš. Ale představ si, že těch situací na tréninku bude 100, a ty jednu z nich neuděláš na 100% ale jenom na 50%, a to bude právě ten chybějící kousek.
Stojíš před brankou, jsi na penaltě, obránce nestíhá a ze strany se řítí Messi s míčem. Poslední minuta finále Ligy mistrů, stav je 0:0 a ty můžeš rozhodnout. Přihrávka, míč míří k tobě a je to tady, ta chvíle pro kterou to všichni děláme! Situace, ve které jsi na tréninku byl 100x, celý stadion na nohou a ty nedáš, chybí ti ten jeden pokus, který jsi na tréninku udělal na 50%. Míč má brankař, rychlý protiútok a gól padne na druhé straně – 0:1. Najednou prohráváš a zápas končí. Selhal jsi, dost možná v té největší šanci ve tvém fotbalovém životě. S velkou pravděpodobností to byla jediná šance na vítězství ve finále Ligy mistrů, jenom proto, že jsi jednou na tréninku nedal 100% všemu. Zeptejme se sami sebe, ve které z těch dvou situací, nejspíše ve stejné minutě zápasu, chceme být?
Jasně, ne vždy budeme mít svůj den, někdy to prostě nejde. Z tréninku bych ale vždy měl odcházet s pocitem, že jsem udělal maximum! 🙂
